Antipolitika pohřbívá demokracii

To, co bylo ještě v nedávné minulosti zcela nemyslitelné, se stává dnešní tvrdou realitou. O čem že to je řeč? Hovořím o nezávislých kandidátech, tedy o lidech, kteří nejsou členy žádné politické strany, a přesto se čím dál častěji prosazují v zastupitelstvech obcí, měst, a v neposlední řadě mají zastoupeni i ve vládách. Jedná se o postupné odumírání přebytečných, tedy nepotřebných, politických stran.  

Trend nástupu nezávislých

Nejrazantněji se tento pozitivní trend projevuje v oblasti místních samospráv, a to na pozici zastupitelů v obcích a menších městech, kde kandidující občané nechtějí mít nic společného se stranickým režimem, který brání jednotlivci v prosazování svého vlastního názoru a nutí ho k poslušnosti a převzetí názoru stranických špiček. Povětšinou jde o vedení ze strany tvrdé linie předsedy hnutí, která ovšem nemá ve svých cílech státotvorný obsah, ale jen cíle udržení se u moci za každou cenu.

Na úrovni místních samospráv se členství v politické straně spíše rovná ztrátě mnoha voličských hlasů, a to je, mimo jiné, také jeden z hlavních důvodů, proč se do politických stran slušní lidé moc nehrnou.

Pokud se podíváme na historickou zkušenost s politickými stranami, neexistuje jediná, která by neměla problémy typu korupce, nekompetence, přidělování trafik, nesmyslného zvyšování daní, nezadržitelného růstu státních zaměstnanců, zvyšování státního dluhu nebo vnitřních konfliktů pramenících ze stranických mocenskopolitických bojů. Hlavně se ale jedná o neschopnost vést tuto zemi k prosperitě národa jako celku.

Potřebuje lidská společnost k řízení státu politické strany?

Tuto otázku si kladu již hodně dlouho a pokusím se na ni smysluplně odpovědět. To, aby země prosperovala, není odvislé od politických stran, ale od schopných jednotlivců, kteří bezpodmínečně musí za svá politická rozhodnutí nést plnou odpovědnost. Každá strana je jakousi beztvarou anonymní hmotou, která jako celek zodpovědnost z podstaty odmítá a schovává se za politickou strukturu, od níž národ není schopen odpovědnost za své činy vymáhat, neboť tento politický spolek, mnohdy prorostlý organizovaným zločinem, je chráněn imunitou a za pomoci zákonodárné pravomoci, kterou mu voliči svým hlasem udělili, de-facto upravuje zákony tak, aby byl nepostižitelný (viz kauza Šnajdr, Tluchoř a Fuxa).    Pokud se na tento problém podíváme realisticky, zjistíme, že drtivá většina stran, které nevedly naši zemi k prosperitě, je v parlamentu staticky zahnízděna natrvalo a důsledky špatného hospodaření skrývají za kolektivní (ne)zodpovědnost. Dnes se některé politické subjekty snaží svoji stranickou strukturu částečně schovat za statut hnutí, což je jen nepovedená zástěrka skutečnosti, že jsou politickou stranou se vším všudy.

Odpovědnost politické strany se nekoná

Stranická příslušnost v politických stranách se stala, tak, jako kdysi za „komančů“, jakousi vstupní průkazkou k získání dobře placeného postu ve správní radě, nebo, světe, div se, i ministerského křesla, a to i přes skutečnost, že dotyčný na daný post nemá žádné vědomostní nebo praxí získané předpoklady. Příkladem nám může být ministerstvo obrany, kde se vystřídalo hned několik (ne)povedených adeptů bez jakýchkoli znalostí v dané vojenskostrategické oblasti. Pokud na toto ryze negativní chování nahlížíme z politického hlediska, lze říci, že se jedná o antipolitický akt, který pohřbívá přirozené základy zastupitelské demokracie.

Zavedená praxe a koncentrace moci, která dává politickým špičkám moc výběru a následného dosazení vytipovaného kandidáta do politického křesla, na další čtyři roky doslova pohřbívá možnost lidu podílet se na hodnocení dosazeného straníka, který ze zákona nemůže být odstaven a případně potrestán za svoji státotvornou negramotnost.

Korumpující pohádkový plat politika

Jedním ze zásadních nástrojů, který korumpuje např. poslance (zaměstnance státu), je jejich závratná výše platu okořeněná dalšími funkcemi, neboť pokud nebude loajální ke stranickým špičkám, potažmo k předsedovi, nemůže očekávat, že by byl jakkoli odměněn. Vědomostní potenciál a schopnosti zde nehrají a nikdy nehrály hlavní roli. Principem je poslušnost a podřízení se vnitrostranické struktuře, která káže: budeš volit mě a převezmeš bez reptání mé příkazy, ať jsou jakékoli. Poslušnost se vyplácí, neposlušnost se netoleruje a tvůj vlastní názor nikoho nezajímá. Pokud se nepodřídíš, už nikdy na lukrativním místě na kandidátce nebudeš. Tato účinná nátlaková hrozba je hlavní příčinou degradace a neplodnosti politických stran k dosažení ekonomické národní prosperity.  Nepřipomíná vám to něco?

Přímá volba, neboli přímá demokracie, je postrachem všech partají

Stačí pozorně sledovat, co se v parlamentu odehrává ve vztahu k přímé volbě starostů a primátorů. Špičky partají nikdy nedopustí, aby přišly o vliv na tuto oblast, natož pak aby přistoupily na ztrátu politického vlivu jako celku. Účinně likvidují demokracii, kterou nahradili partokracií, která se ale postupně stává jejich vlastní pastí. Aby se zalíbili voličům a udrželi si svoji politickou moc, patolízalsky zvyšují starobní důchody, platy státním zaměstnancům, poslancům, soudcům, starostům, učitelům, zaměstnancům nemocnic, s vědomím toho, že je to vše na dluh, který naskočil opět o 90 miliard.  Snížit dluh se dá jedině zvýšením produkce výrobního potenciálu, tedy HDP, a snížením státních výdajů. Jiná cesta prostě neexistuje. Hloupost a neschopnost politiků napříč politickým spektrem je neuvěřitelná. Tvrzení, že stát musí vybrat více na daních, už v roce 2010 vytruboval Kalousek. Ten lidem posílal stvrzenku s tím, že každý občan dluží 121 tisíc a dnes to, vážení, máme za 176 tisíc. A Kalouska jako jednoho z přímých viníků státního dluhu nemáme za katrem, ale stále přes média hlásá svoje lží podložené ekonomické nesmysly.

Práce politických stran ve prospěch lidu, deklarovaná ústavou, se nekoná

Volby jsou mašinérií na přesvědčení veřejnosti o partajní nepostradatelnosti, která je ale po volbách v příkrém rozporu s volebními proklamacemi a sliby voličům. Každý billboard, plakát, volební leták nebo párek volič zaplatí ze svých daní. Protože stát politickému establishmentu tyto náklady kompenzuje cca 100 korunami za každý hlas a dále za získaný mandát poslance, senátora, krajského zastupitele atd. Za získané mandáty se vyplácí peníze každý rok po celou dobu volebního období. Moc za peníze voličů byla předána do rukou politiků, a teď se, občane, čtyři roky dívej, jak ten stát dojím, zadlužuji a hlavně vydávám takové zákony, aby mé politické straně neuškodily.

Je vůbec možné nalézt cestu z tohoto politického marazmu?

Vše nasvědčuje tomu, že soutěž politických stran v současném pojetí selhává a přinese lidstvu dříve či později ekonomické problémy, které mohou vyústit v občanské nepokoje, od kterých je jen krůček k uchopení zbraní. Vidíme to v moha zemích. Všechny současné vojenské konflikty jsou politického charakteru. Tedy o soupeření politických seskupeních s odlišnými mocenskými cíli.

Řešením je přímá demokracie

Představme si, že na naší politické scéně se objeví subjekt, který půjde do voleb s jediným programovým bodem, a to přímou demokracií. Vysvětlí lidem, že to znamená budoucí zánik klasických zavedených politických stran, kde občané budou mít nepřetržitý vliv na zvolené zástupce a budou je moci při překročení hranice morální a ekonomické odpovědnosti kdykoli odvolat- tedy když poruší svůj slib.  Toto uskupení získá ve volbách pohodlnou většinu a bude moci prosadit potřebné změny v Ústavě.  Nová Ústava by zrušila soutěž politických stran a o hlasy voličů by se mohli ucházet jen jednotlivci bez jakékoli podpory státu a do soutěže by vstupovali s vlastním programem, s uvedením svých povahových vlastností, s ručením veškerým svým majetkem za případné škody způsobené svým špatným rozhodnutím. Jejich plat by se odvíjel přímou úměrou od státní prosperity nebo neprosperity. Jejich odvolatelnost by byla odvislá od jejich výkonu, který by hodnotili občané, a to průběžně. Volební právo by měli jen ti, kdo striktně dodržují zákony. Ti, kdo je nerespektují, by nemohli mít vliv na řízení státu (ztratili by volební právo). Všechny významné politické posty by byly voleny přímou demokracií, tedy zespoda. Každý, kdo bude chtít pracovat ve státní službě za peníze daňových poplatníků, bude ručit za svoji poctivou práci veškerým svým majetkem. Volební období by nebylo ničím ohraničené, určujícím prvkem by byla průběžná podpora voličů. Pokud by podpora klesla pod únosnou hranici, politik by ztratil mandát.

Změnit se musí systém

Současný systém soutěže politických stran pohřbívá pravou tvář národní identity, lidstvu vlastní přirozenou tradiční kulturu, umožňující diskusní vliv na řízení státu.

Výše uvedený mechanizmus přímé demokracie by odstranil všechny současné politické neduhy a společnost by se přirozeně rozvíjela průběžným internetovým hlasováním. Tyto systémy jsou již vypracovány a čekají jen na své přirozené společenské uplatnění. http://www.ivpr.cz/

Přirozené zákony vedou lidstvo k nahlížení na svět jako na soustavu, ve které není nic věčné.

Vše je v neustálém vývoji. Společenský řád prochází proměnami také. My však žijeme v době, kdy sebepočetnější skupina obyvatelstva se svým názorem neobstojí proti názoru „finančních trhů“ a politických stran korumpovaných nadnárodními korporacemi. Věřit slibům politiků, že bude lépe, se po čtvrt století neplodné ekonomiky již nedá. Trvale narůstající dluhy ČR jsou vypovídajícím barometrem, důsledkem nestabilizující antipolitiky, přes kterou cesta k občanské prosperitě zcela jistě nevede.

Petr Havlíček

Tento článek lze libovolně šířit po internetu.